K rozhodčím nálezům a rozhodčím doložkám
Nejvyšší soud ČR ze dne 30.10.2014, čj. 29 ICdo 30/2012
KSLB 57 INS 3290/2010
K otázce platnosti rozhodčích doložek obsažených v adhézních smlouvách a k posuzování pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 83/2011“).
2/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, že „jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky) by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“ (z něhož vychází i napadené rozhodnutí odvolacího soudu), se Nejvyšší soud odklonil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 92/2013“ – pro případ, kdy rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl pravomoc podle zákona o rozhodčím řízení (byl určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Nejde pak o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal.
3/ K závěrům formulovaným v R 92/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011 a v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2014.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, když vyšel z toho, že v insolvenčním řízení lze i v případě, kdy věřitel přihlásí pohledávku jako vykonatelnou, což dokládá rozhodčím nálezem opatřeným doložkou vykonatelnosti, posoudit, zda „je rozhodčí nález pro dlužnici závazný“, tedy zda byl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc.
Odvolací soud nicméně plně nerespektoval judikatorní závěry, v nichž se Nejvyšší soud vyslovil ke způsobu řešení tohoto „sporu o vykonatelnost“ pohledávky insolvenčního věřitele.
V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“), Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zjištění, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, nemá vliv na pravost, výši ani na pořadí pohledávky a s přihlédnutím k úpravě obsažené v ustanovení § 199 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona na straně jedné a k ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona na straně druhé má vliv jen na posouzení, kdo je povinen podat žalobu a z jakých důvodů může pohledávku popřít co do pravosti nebo výše (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).
Tamtéž dodal, že popřel-li insolvenční správce (bez zásahu insolvenčního soudu v průběhu přezkumného jednání) přihlášenou pohledávku jako „nevykonatelnou“, ačkoli věřitel pohledávku přihlašoval jako „vykonatelnou“, lze spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona) vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu. Jestliže pohledávka přihlášená věřitelem jako „vykonatelná“ byla při přezkumném jednání přezkoumána coby pohledávka „nevykonatelná“ a popřena co do pravosti, pak věřitel, jehož insolvenční správce vyzval postupem podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona k podání incidenční žaloby o určení pravosti takové pohledávky, byl povinen postupovat podle § 198 insolvenčního zákona (podat ve stanovené lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky u insolvenčního soudu).
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem, který neposuzoval, v jakém režimu byla pohledávka přezkoumána (zda pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná), je přinejmenším neúplné a proto i nesprávné. Bez vyjasnění této otázky přitom není možno posoudit aktivní věcnou legitimaci žalobce (insolvenčního správce) podat incidenční žalobu. Závěr, zda žalobu podala k tomu oprávněná osoba, je přitom důvodem pro odmítnutí žaloby dle § 160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž v řešení další dovoláním otevřené otázky, a to zda v případě, kdy je v incidenčním sporu shledána výše smluvního úroku z prodlení nezákonnou, je možné přiznat věřiteli zákonný úrok z prodlení, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněném pod číslem 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že popření pohledávky konkursního věřitele správcem konkursní podstaty co do požadované sazby úroku z prodlení umožňuje soudu, aby – shledá-li výhradu neplatnosti ujednání o sazbě úroku z prodlení důvodnou – žalobu o určení pravosti pohledávky zamítl (jen) v rozsahu, v němž požadovaná sazba úroku z prodlení převyšovala zákonnou sazbu.